Srpen 2017

KONEC

31. srpna 2017 v 18:00 | LadySilvi |  All
Ještě jednou opakuji.

TENTO BLOG KONČÍ! NAJDETE MĚ A TERI NA TÉTO ADRESE: https://silvieonblog.blogspot.cz/


Silvie

Konec tohoto blogu a začátek nového

27. srpna 2017 v 19:30 | LadySilvi |  All
Vážení a milí,
asi se ptáte, proč jsem zrušila nebo opustila/opuštím všechno staré. Důvodů je hned několik..
Poslední dobou jsem procházela nějakou "krizí" a ta se projevovala tak, že jsem neměla naprosto žádnou chuť psát. Vydávala jsem články neustále za sebou a nezamyslela jsem se nad tím, jestli to je to, co baví mě.
Přestal se mi líbit můj vlastní blog a to jsem si ho původně dělala podle svých představ, dokonce jsem s ním vůbec nic ani nechtěla dělat, protože jsem věděla, že to bude pořád stejné. Přestal se mi líbit jeho název i můj podpis. Zkrátka jsem se necítila dobře a věděla jsem, že potřebuju změnu.
Změnila jsem teritorium úplně. Opustila jsem blog.cz a dala se na velmi zajímavou, pro mě zatím, co se formátu, formátování, funkčnosti, vzhledu, programování apod., neznámou cestu na blogger.com
Zkrátka změna se vším všudy.

Nyní mě najdete zde.

Nechci mít nový blog nějak překombinovaný, přeslazený, dětský nebo až příliš přeorganizovaný. Kdo ví, možná tohle teprve přijde.
Všechny důležité odkazy máte na novém blogu na jednom místě, takže kdykoliv se budete chtít podívat sem na starý blog nebo na instagram, facebook apod., tak není problém. Tohle mi ale připomíná, že facebook je úplně zbrusu nový, stejně tak jako blogový instagram, kam se budeme snažit s Teri přidávat všechno možné a informovat vás tak o novinkách. Píšu to snad všude, ale nejvíc a nejlíp vás (alespoň v nejbližší době) bude informovat můj osobní instagram - ostatně, jako vždy.
Budu ráda, když pochopíte, moje rozhodnutí a půjdete z tohoto starého blogu se mnou.
Silvie


Oliverův příběh - Erich Segal

16. srpna 2017 v 18:00 | LadySilvi |  Recenze
Tato kniha je volné pokračování knihy Love story, kterou jsem recenzovala minule.

Právě jsem ji dočetla a jsem z toho zmatená, ale myslím, že u mě převládá pocit NELÍBÍ SE MI TO, ačkoliv všechno dopadlo dobře.

Oliver B. IV. se dal dohromady s několika málo ženami, ale neklapalo to. Buď ze začátku truchlil po Jenny (což je i po tolika letech pochopitelné) nebo poté se mu nelíbil nedostatek času, který trávil se svou novou přítellkyní (to se dá taky pochopit, ale autor knihy z toho dělal zbytečnou vědu a nesmyslně to natahoval). Nebylo to ono.
Vše vyústilo tím, že s žádnou ženou nezůstal a dal se do vedení otcovy firmy (jo, nakonec se s otcem udobřil. Myslím, že tomu napomohla smrt Jenny). Právničinu pověsil na hřebík (nazdar bazar). Atd. atd.

To je všechno, o čem tahle kniha byla. Je to pravděpodobně moje nejkratší recenze, ale já nemám o čem mluvit. Chvílemi mi to přišlo fakt uhozené, jindy mi to přišlo postavené na hlavu, a když už to vypadalo dobře, tak se to zase zkazilo. Kniha mě vlatně ani moc nebavila. Vím, že je to VOLNÉ pokračování toho příběhu, a že to na sebe NEMUSÍ vůbec navazovat, ale očekávala jsem víc. Tahle kniha, podle mě, nebyla vůbec nutná.

Když si ji nepřečtete, vůbec to vadit nebude.

Vaše

LadySilvi



Love story - příběh jedné lásky /Erich Segal

14. srpna 2017 v 18:00 | LadySilvi |  Recenze
Kniha není žádnou novinkou (ostatně jako většina knih, které čtu) a její název LOVE STORY mě nijak neupoutal. Přišel mi spíš takový triviální nebo nijaký, ale dost o názvu.
Přes to, že se mi do čtení moc nechtělo...nelituju. Kniha má slabých 100 stránek, takže ji máte za 2 hodinky přečtenou a není nijak složitě napsaná.

Ale teď už k ději.
Jak to tak býv, tak se stane, že se seznámí dva mladí lidé, kteří by se snad ani jinak než náhodou nikdy nepotkali. Mluvím o Oliveru Barretovi IV. (ano, je už IV. a jeho rodina je úzce spjata s Harvardem, na které studovali už všichni Oliverové Barettové přes několik generací a samozřejmě náš Oliver Barret IV. na ní studuje také. Je vášnivým a úspěšným sportovce-hokejistou) a o italsko-americké slečně Jenny Cavilleriové (maminka jí umřela, když byla malá a studuje na Racdlifu hudbu). Jenny je odrzlá a má velmi zvláštní formu humoru (který vás po chvíli začne bavit). Oliver B. IV. neřekne svému otci jinak, než kretén, protože úplně nejsou naladěni na stejnou vlnu-decentně řečenoSmějící se. Samozřejmě, že za to od Jenny sklízí nadávky.
Jejich vztah se dostal až ke svatbě. Neměli moc peněz (ačkoliv je Oliver B. IV. součástí bohatého klanu Barretů-nesmíme zapomenout, že nevychází s kreténem) a to pochopitelně hrálo roli i na jejich psychiku, což je zcela pochopitelné. Nakonec Oliver B. IV. dostudoval práva a začal pracovat pro jednu velmi významnou a dobrou právnickou firmu. Najednou měli peněz dost a všechno bylo dobré, až do chvíle, než se nechali vyšetřit, jestli mohou mít dítě.
Chyba byla u Jenny, které onemocněla leukémií a bohužel už to moc dlouho netrvalo...

Musím říct, že závěř je fantasticky napsaný a i teď, když vám o tom vyprávím, tak mám husí kůži.
Zdánlivě to vypadá, že se v těch několika málo stránkách nedozvíte tolik informací, ale víte toho až dost.

Knihu bych doporučila asi většině z vás a dávám jí 89%. Jednak mi přijde krátká (jsem zvyklá na ty 500 stránkové) a hlavně dávám tolik procent za název.

Usilovně pracuji na přečtení druhého dílu, který je jen o Oliverovi B. IV. - pochopitelněSmějící se.

Mimochodem, v této knize hraje i docela velkou roli Jennin táta Phil, kterého mají oba rádi.

Vaše

LadySilvi

Jak si zvyknout na (velkou) změnu dioptrií

12. srpna 2017 v 18:00 | LadySilvi |  Rady a tipy
Tohle pokládám za svůj osobní, ale velký úspěch.

Bohužel vám neporadím, jak si zvyknout na brýle, což pokládám taky za dost důležité, ale snad vám aspoň tohle pomůže.

Brýle mám už víc než 3 roky, ale nosila jsem je jenom na řízení. Měla jsem slabé dioptrie. Nedávno jsem změnila oční a ta mi naměřila, pro mě, nepředstavitelné číslo. Naměřila mi 1.5 a 3.5 dioptrií. Nemohla jsem tomu uvěřit ani v tom okamžiku, kdy jsem je měla poprvé na sobě (taky nechápu, co si ta optička myslela. Jestli si myslela, že jakmile se je tam u nich v optice nasadím, tak uvidím? Blbost!).
Doktorka mě varovala, že to bude boj, že mě bude bolet hlava, že mě budou oči a v neposlední řadě mi bude i blbě. No...NELHALA! Všechno, před čím mě varovala mi trvalo 9 neuvěřitelně divných/hrozných/nezvyklích dní, než jsem je dokázala na sobě mít celý den a viděla jsem fakt líp a neměla jsem žádné "vedlejší účinky".
Popravdě jsem si po těch 9 dní připadala, jako idiot, protože jsem chodila jako opilá (ze strany na stranu), do všeho jsem bourala (a přesně takhle vznikla spousta mých vtipně trapných historek), než jsem si uvědomila, jak daleko to vlastně je. Moje oči spolu nekomunikovaly a ze začátku to dost trvalo, než spolu nějakým způsobem začaly vycházet. Prvních pár dní jsem s brýlemi poměrně viděla (spíš jsem moc neviděla, než poměrně viděla) jenom, když jsem seděla a na vzdálenost ne větší než 10 metrů, pak se všechno mlžilo. Dokonce jsem už i psala ze zoufalosti Teri, jestli je to normální Smějící se, ale chtělo to jen čas a vytrvalost, co se trénování týče.
Minimálně dvakrát jsem si řekla, že vlastně brýle vůbec nepotřebuju, protože bez nich vidím, dobře, tak na co bych se měla učit na tohle, ale jsem ráda, že jsem to nevzdala. Nejsem ten nejtrpělivější a nejvytrvalejší člověk totižSmějící se. Teď vidím, že se mi ten trénink vyplatil a jsem na to děsně pyšná. Je pravda, že stále ještě trochu bojuju s nočním viděním (při řízení) a s prostorovým viděním, protože se ještě trochu bojím třeba při couvání, že to neodhadnu (ne, nemáme v autě takový to pípátko, které vám různou intenzitou dává najevo, jak daleko od daného subjektu, do kterého to můžete napálit, jsteSmějící se).

No a co se brýlí týká, není to pro mě úplná novinka, i když si pořád zvykám na to je nosit celý den. Snažím se přesvědčit samu sebe, že je to jenom modní doplněk a dokonce mi i spousta lidí říká (nevychloubám se!), že mi to v brýlích sluší (ačkoliv jsem přesvědčená o opaku). Ještě pořád chci jít určitě do čoček, ale to všechno ukáže asi až čas, jak to bude. Hlavní je, abych si na to na 100% zvykla.

To, co jsem vám tímhle chtěla sdělit je: DEJTE TOMU ČAS, BUĎTE VYTRVALÍ, BUĎTE TRPĚLIVÍ A TRÉNUJTE DENNĚ! Uvidíte, že za pár dní se to zlepší a bude to den ode dne lepší. Počítejte s tím, že budete pár dní jako v bublině, že se budete trochu snad i bát, že vám bude zle nebo, že vám bude pomalu praskat hlava bolestí, ale všechno přejde.

POZOR! Mluvila jsem jen o brýlích na dálku a běžné nošení, nemám ponětí, jak je to s brýlemi na blízko a pouze jsem vám sdělila mojí zkušenost a to, co by vám mělo zabrat. Jestli se s dioptriemi nesrovnáte do 14 dní (to mi poradila Teri, asi je to nějaká zvykací hraniceSmějící se), tak si zajděte ke své oční lékařce, ať na vás jde pomaleji a sníží vám dioptrie. Třeba se vám pak bude zvykat lépe.

Pozn.: Tady máte, jako bonus, jeden můj panickej a vtipnej příběh, který jsem zažila s brýlemi při zvykačce. Jeli jsme s rodinou na výlet a při zpáteční cestě jsme zastavili na parkovišti před obchoďákem. Seděla jsem vzadu a mamka zastavila mězi dvěma autama (logickySmějící se). Já jsem začala otevírat opatrně dveře (měla jsem brýle na sobě) a najednou jsem totálně zpanikařila. Přišlo mi, že se takhle nemůžu dostat nikdy ven, že to prostě neodhadnu a nejdnou nebudu nic vidět, takže jsem ty brýle sundala a v klidu jsem vyšla bez nichSmějící se.

Vaše

LadySilvi


Lístky ve větru - Virginia Cleo Andrews

10. srpna 2017 v 18:00 | LadySilvi |  Recenze
Hned po recenzi na Květy z půdy (odkaz zde) vám musím říct o totmto druhém díle!
PANE BOŽE! CO TO SAKRA JE?!!
Kniha stejně,jako první díl, je naprosto úžasná a spoustu věcí vysvětluje, ale tentokrát jde přes mrtvoly a to doslova. Hlavní děj veden víceméně pomstychtivou, nerozhodnou Cathy, které jsem měla tolikrát chuť dát pár facek, ale na druhou stranu jsem ji i chápala. Neskutečně moc jsem se zamilovala do Christophera, pro kterého byla Cathy vždy středobodem vesmíru a životní láskou, která mu svým způsobem nedovolovala si začít nový vztah. Opět se u mě ukázal šílený nával nezkrotných emocí (dokonce několikrát pláč, pochopení, ukrutnou nenávist, lásku, naštvání...)

První díl skončil tím, jak se zbylí tři sourozenci dostali z několikaletého půdního vězení, které je postupně hubilo. V autobuse, při cestě na Floridu se Carrie udělalo šíleně zle a nebýt ženy, Henny, která jim pomohla, nedopadlo by to s ní dobře. Henny je vzala ke svému doktorovi, pro kterého pracovala, jako hospodyně.
Všechno náhle nabere ten správný směr, protože všechny tři děti vyloží doktoru Paulovi svůj příběh a ten si je u sebe nechal. Carrie si ho okamžitě zamilovala, protože byl (po jejích sourozencích) jediný, kdo ji miloval i přes její značné nedostatky. Paul umožnil jít Chrisovi na medicínu a Carrie poslal do dívčí, soukromé školy. Jediná Cathy zůstala "doma" a studovala na SŠ (a chodila na tréninky baletu), takže tohle bylo vůbec poprvé, co se sourozenci rozdělili. Jak jsem říkala, tak Cathy zůstala s Paulem sama a víc a víc se do něj zamilovávala a tu samou lásku, se vším všudy, ji Paul oplácel i přes to, jaký mezi nimi byl šílený věkový rozdíl (ale stále tu byl Chris, kterého také milovala). Jenže od chvíle, kdy Cathy začala s tréninky tu pro ní byl i jiný muž, nebo spíše mladík Julian, který ji miloval od první chvíle. Byl synem její trenérky a od začátku ji lákal s sebou do New Yorku. Cathy ho ze začátku odbývala, ale po střední mu podlehla a odjela s ním. Skutečně spolu prožívali neskutečné chvíle slávy a dokonce se vzali, i když ve skutečností Cathy stále milovala Paula a Christophera.
Cathy ze všeho nejvíc chtěla být slavná a pomstít se tak své matce a sláva se jí začala plnit, ale pak se "něco" zvrtlo a Cathy otěhotněla, ale její manžel a taneční partner zároveň, Julian, zemřel. Cathy se tedy vrátila k Paulovi a skončila s baletem. Narodil se jí syn, kterému říkala Jory (smíšenina jmen Julian a Cory), jenže Cathy hnala kupředu stále pomsta a nenávist k její matce, která jezdila všude možně po světě.
Do toho všeho Carrie nestála prakticky za nic. Pracovala u Paula, jako sekretářka, a když Cathy přišla s tím, že spolu s ní a Jorym se odstěhují, tak ze začátku byla proti, ale nakonec svolila. Carrie bylo v tu dobu 20 let a Chris někde neustále lítal, kvůli jeho doktořině. Cathy, Carrie a Jory se odstěhovali nedaleko sídla jejich prarodičů (což bylo Cathyiným záměrem). Cathy koupila baletní školu (z peněz, které jí pomohl získat z Julianovy pojistky, manžel Coriny-také záměr) a trénovala malé děti. Carrie se konečně zamilovala, ale zlom přišel ve chvíli, kdy jí Alex (její, v té době už, snoubenec) řekl, že bude duchovním a nakonec, když ji na ulici odmítla její vlastní matka, kterou Carrie náhodou potkala. Carrie najednou onemocněla, chřadla, hubla a jednoho dne se jí udělalo tak zle, že musela být hospitalizována. Do nemocnice za ní přijel i Chris s Paulem. Carrie zemřela stejně, jako její bratr. Otrávila se jedem na krysy a nechala po sobě jen dopis na rozloučenou.
Postupem času se Cathy více a více zamilovávala do manžela své matky a ten ji její lásku opětoval, až se nakonec jednoho dne stalo, že s ním Cathy otěhotněla.
Nakonec přišel velký den - den pomsty, kdy pořádala její matka s Bartem (její manžel) každoroční večírek. Cathy se oblékla stejně, jako tehdy její matka, když byli uvězněni na půdě. Nechala se stejně ostříhat a učesat, jako tehdy ona a nakonec, když nepozorovaně zadním vchodem vešla do matčina ložnice v domě, tak se ozdobila i stejnými diamanty. Když odbylo 12 hodin večer, tak nastala Cathyina velká šance.
Jak scházela po schodech do sálu, tak na sebe strhla veškerou svoji pozornost a všichni byli šokováni jejich podobností.
...tuhle část už vynechám, abyste se těšili a přečetli si to sami...
Nicméně, kromě toho, že zemřel Cathyin otec, Cory, dědeček (nebo spíš zákeřný, zlý a podlý bastard), Carrie, Julian a Henny, tak zemřeli ještě další tři lidé...
...Mám neskutečnou chuť vám to všechno vyklopit!...
Každopádně si nedokážu představit, co bude v dalším díle, když teď to vypadá, jako zdárně ukončené.

Btw.: Tento díl je také zfilmovaný, a stejně, jako ten první je poměrně jiný. Doporučuji vám si nejdřív přečíst knihu! A upřímně, ten trailer (vlastně oba) mě vůbec neláká. Myslím, že se na film ani dívat nebudu. Pokud ho shlédnu (tzn. mě zvědavost zase přemůže), tak vám dám hned vědět.

Vaše

LadySilvi


Loupež ve velkém stylu - Going in style

8. srpna 2017 v 18:00 | Teri |  Recenze
Přiznávám, že je to už delší doba, co jsem psala nějakou recenzi, ale bohužel na psaní nebyl moc čas, takže za to se omlouvámSmějící se. Jako další film k recenzování je něco, co už bylo v kinech před nějakým časem, takže to není úplná novinka, ale slíbila jsem ho, takže tady je Smějící se.

Na tento snímek jsem se velmi těšila, protože od té doby, co jsem viděla trailery jsem věděla, že tohle prostě chci vidětSmějící se.

Příběh vypráví o třech kamarádech, kteří nejsou zrovna nejmladší a když už se chystají prožít pohodový důchod, zjistí, že je jejich banka připravila o peníze. Zdá se, že je vše ztraceno. V tom, ale přichází nápad vzít si od banky to, co jim patří, a to nelze jinak, než loupeží.Smějící se




V hlavní trojici důchodců si zahráli:
Morgan Freeman (Vykoupení z věznice Shawshank, Red)
Michael Claine (Slečna Drsňák, Vysloužilí lvi, Batman začíná)
Alan Arkin (Marley a já, Zpátky do ringu)

Sice už je to nějaká doba, co jsem na tom byla v kině, ale s jistotou mohu říct, že se mi film líbil a skvěle jsem se u něj bavila. Je to přesně takový ten film, na který když se díváte, můžete vypnout a nad ničím extra nepřemýšlet. Na druhou stranu musím přiznat, že to rozhodně není film pro každého. Tento film je opravdu o důchodcích, jejich životě a o vtipných situacích, které zažívají, takže určitě nečekejte super akci, výbuchy a muže kolem třicítky v úzkých tílkách Smějící se.

Pokud jsem vás příliš neodradila, tak film rozhodně doporučujiSmějící se.
Hodnotím 85%
(Tahle recenze byla bohužel docela krátká, ale k tomuto filmu se opravdu toli zase říct nedáSmějící se)

PS.: Seznam filmů, které jsem slíbila, bude trochu pozměněný, protože na některé jsem se do kina nedostala. To je všechSmějící se. Tak někdy příště u další recenzeSmějící se.

Teri

Květy z půdy: Virginia Cleo Andrews

6. srpna 2017 v 18:00 | LadySilvi |  Recenze
Nebudu chodit kolem horké kaše, takže i anotaci vynechám, protože toho na vás mám moc.
Ze začátku musím říct, že to není kniha (vlastně asi všechny knihy z této ságy) pro všechny. Je velmi čtivá a jakmile začnete s jedním dílem, tak potřebujete ihned přečíst další díly. Nebojím se říct a přirovnat tuto knihu k lehčímu hororu, který ve mě vyvolal velký výbuch emocí (pláč, úsměv, vztek, zlost, nepochopení, lítost a v neposlední řadě i lásku) a to je pro mě hodně v knihách důležité. Tato kniha mě doslova pohltila a vtáhla s sebou do děje. Cca v polovině knihy pochopíte, proč se jmenuje zrovna tak, jak se jmenuje. Někdy mi děj přišel až příliš vymyšlený, ale většinou jsem si to dokázala představit, jako krutou realitu. Asi jsem vám řekla většinu mých pocitů a dojmů, takže zbytek přijde až spolu s dějem.

Děj vypráví ze začátku o krásné 6ti členné rodině Dollangangerový. Chris s Corinou mají 4 děti: Christophera (chce se stát lékařem), Cathy (chce se stát primabalerínou) a dvojčata Carrie a Coryho. Všechna tahle krása se změní, jako mávnutím proutku, smrtí hlavního a jediného živitele rodiny, Chrise. Corina zjišťuje, že nedokáže uživit své 4 děti a urputně se snaží dostat do přízně svých, velmi bohatých, rodičů, kteří ji kdysi dávno vydědili, protože si vzala svého nevlastního strýce. Zdánlivě naštěstí ji rodiče k sobě vezmou, takže se všech 5 vydá na cestu k těm boháčům. Corina dětem slíbila, že na budou schované jen chvíli, než si ji otec zase oblíbí a přepíše závěť tak, aby vše zdědila ona.
Co čert ale nechtěl je, že babička je velmi krutá žena, která je posedlá pravidly. Děti přímo nenávidí. Na Christophera se nikdy nepodívala, protože byl až příliš podobný svému otci. Na dvojčata nikdy nepromluvila a tak jediný člověk, se kterým mohla navázat kontakt byla Cathy. Každý den jim tajně na půdu nosila košík jídla a matka se vracela s tím, že už brzy je pustí ven.
Postupem času Corina přetávala za dětmi chodit a vždy, když přišla, tak jim přinesla různé dárky ze všech koutů světa, oblečení apod. Jenže, čím méně za nimi chodila, tím více je přestávala znát, takže jim oblečení kolikrát vůbec nesedělo. A tak se z pár dnů vyklubalo několik týdnů, měsíců a nakonec let. Cathy s Christopherem převzali roli rodičů, takže se dětem věnovali, zútulněli půdu, na kterou spolu s nimi vyrobili spoustu papírových květin, zvířátek a dokonce i houpačku měli, aby jim tolik venek nechyběl. Kolikrát se stalo, že někdo z dětí (pro babičku) něco zlého udělali a byli kvůli tomu potrestáni a jednou to byl tak strašný trest, že děti nedostaly 14 dní najíst a dospělo to až k tomu, že dvojčata musela pít Christopherovu krev, aby přežila. Mezitím se jejich matka vesele jezdila po světě se svým novým manželem a užívala si bohatství, které měla. Když náhodou někdy Corina za svými dětmi přišla, tak Cathy byla vždycky proti ní, nevěřila jí. Na dvojčata se téměř nedívala, ale Christopher ji tolik miloval, že odmítal připustit, že by je tu nechala zavřené na vždy. Její otec už také zemřel, ale to děti náhodou zjistili (vlastně to zjistil Christopher, když slyšel služky), že už několik měsíců nežije.
Z nedostatku světla, slunce, vzduchu a pohybu bylo dětem čím dál, tím hůř. Najednou však babička začala nosit dětem koblihy a Corymu začalo být hůř a hůř, až ho nakonec matka s babičkou museli odvézt do nemocnice...Vrátili se ale už bez něj. Carrie byla od té doby "zakletá" ve svém světě, protože jí zemřelo dvojče. Bylo to, jako kdyby zemřela i ona s ním. Neměla tu Coryho, který se za ní postavil, který by tu pro ní vždy byl, nebyl tu nikdo kdo hrál na hudební nástroje a zpíval. Když dali Chris s Cathy ochutnat koblihu Coryho ochočené myšce, tak po ní zemřela, takže takhle přišli na to, že na koblihách byl jed. Tehdy Christopher pochopil, že nemá cenu se matky zastávat a s Cathy se domluvili, že musí nakrást matce tolik peněz, aby mohli utéci a nějakou dobu, za to žít. A tak se jim povedlo utéct. Už nebyli 4, ale jenom 3.
Na půdě se stalo tolik věcí, že nejsem schopná vám je sem všechny vypsat, ale alespoň budete mít také nějakou motivaci to přečístSmějící se.

Nakonec vám ještě řeknu, že ta kniha je totálně nevyzpytatelná, takže nedokážete ani předvídat.

Na 100% doporučuji.

Btw.: Bylo to i zfilmované, ale samotný film jsem ještě neviděla (ačkoliv ho dnes dávají v TV), tak tady máte alespoň trailer. Pravda je, že už v tom traileru vidím některé věci, které jsem si nepředstavovala nebo takhle nevypadaly, ale to je tak vždycky, když je něco zfilmované podle knihy. No neSmějící se

Vaše

LadySilvi

Práce ve fitku

4. srpna 2017 v 18:00 | LadySilvi |  All
Po milionté (pro vás, co mě neznáte nebo jste mé články nečetli) říkám, že dělám ve fitkuSmějící se.

Dělám něco jako recepční.
Moje místo je za "barem" (a svým způsobem je to strašně bezpečné místo, protože tam mám svoje "soukromí" a nikdo na mě nemůžeSmějící se. Je to hodně strategický místo). A tam lidem, co přijdou
1. dám klíček od skříňky (nebo prodám to, co chtějí nebo udělám kafe)
2. zanesu to do PC
3. no a pak už jenom jejich plním požadavky (a zodpovídám jejich otázky, kde co je a bla bla bla), ohledně fitka, kafe, vybavení, solárka a cvičení apod...
(Nejvtipnější na tom je, že já o většině těch věcech nic nevímSmějící se. Vždycky jenom improvizuju - ne teda tak docela, protože za tu dobu, co dělám ve fitku jsem se leccos naučila a pochytala od šéfa, jiných trenérů apod., ale prakticky hodně dobře hrajuSmějící se). Určitě se vám kolikrát stalo, že se vás ptal někdo na něco, o čem jste neměli ani ponětí a tak jste prostě improvizovaliSmějící se.
Abych se vrátila zpátky k tomu, co dělám, tak ještě například vypisuji permanentky, dělám kafe (kromě latté...to dělám jenom s sebou, protože tam nikdo nepozná, že mi sakra nejde udělat ten hezkej proužek, který je děsně nefotogenický, ale dělá z latté lattéKřičící), proteiny, sacharidy, řídím solárko apod. Teď to zní, že toho dělám docela dost, ale je to všechno takové pomalejší a klidnější, takže většinu času čtu a čtu hodně a naprosto to miluju! Což mi připomíná, že vám musím napsat o dalších knihách, které jsem přečetlaNevinný.

Vím, že jste čekali asi zázraky a ohromná kvanta informací o práci ve fitku a myslím si, že jsem vás tím zklamala, ale já fakt nemám co jiného říct. Teď momentálně o prázdninách je pro mě tahle práce ztráta času. Fitko mi strašně času sežere a těším se, až začnu v říjnu se školním rokem a ten čas, který tam mám volný a věnuji ho knížkám nebo zírání na Instagram, využiju třeba k učení.

Jinak samozřejmě taky spoustě lidem radím, dávám jim čísla na trenéry, říkám jim, jak to u nás chodí, doplňuji věci, co se spotřebovaly, prodávám domácí (samozřejmě zdravé) sušenky a jogurty včetně Tiramisu (což je nejtučnější věc ze všech domácích věcí, ale lidi se po něm můžou totálně ujístSmějící se a já ho miluju teda taky!).

Vlastně ale díky práci právě tady ve fitku jsem se naučila si vybírat, co se týká kafe. Od té doby, co mám tuhle práci prakticky nepiju rozpustný kafe, protože vím, co je to za hnus a prostě mi nechutná. Ve spoustě kavárnách, které jsem měla ráda se mi taky kafe znechutilo, protože bylo prostě hnusný a dokonce jsem začala pomalu opouštět moje milované latté nebo prostě jenom kafe s mlékem a začala jsem pít sice Lungo, ale většinou si mléko už nedávám. Takže možná je to díky bohu, ale spíš to nestojí za moc, že jsem si začala vybíratSmějící se.

Jinak, co se týká té práce, tak tam z 98% chodím ráda (když nepočítám to, že nadávám, když tam musím jít ve vedru apod...), protože si tam se mnou lidi povídají a jsem ve společnosti. Je úžasné, jak mě ti lidé už znají a vědí, že vím, co chtějí nebo už mi nemusí říkat, jak se jmenují, protože si je pamatuji a automaticky dělám to, co chtějí připravit vždycky. Kolektiv je fajn..Zkrátka to tam mám ráda. Je teda pravda, že je to neustále stejná práce dokola a dokola, takže se prakticky nic nového nenaučíte, ale je to brigáda, ne moje skutečná "velká" práce, takže nemůžu říct nic.

Vaše

LadySilvi


Kam jdu na VŠ, co budu studovat, jak to bude dál???

2. srpna 2017 v 18:00 | LadySilvi |  All
Od té doby, co uběhlo pár dní po přijímačkách mi píšete a ptáte se mě, co teď bude dál apod. Chtěla bych to v tomto článku shrnout a říct vám alespoň zlomek z toho, co se děje.

1) To, že jsem maturitu udělala už víte, ale je to základ.
2) Hned po maturitě jsem začala dělat ve Fitness Centru jako recepční. To víte z mého instagramu a určitě vám o této práci také napíšu článek, protože se také hodně ptáteNevinný.
3) Během mého zapracovávání se, jsem měla dvoje přijímačky. Jedny byly v Plzni na ZČU (tam jsem si do poslední chvíle myslela, že půjdu) a pak jsem je dělala v Praze na UK (tam jsem si myslela, že určitě nepůjdu, ale zkusím štěstí).

Menší poznámka 1: Na začátku roku 2017 jsem vám psala takový seznam věcí, co mě čeká v tomto roce a musím říct, že to byl docela "ubohý" článek, nicméně obsahuje základní a nejdůležitější body toho, co jsem fakt chtěla a stále chci. Ještě společně s tím jsem si i řekla, že se mi to prostě povede a povede se mi všechno. Teď na začátku srpna, můžu naprosto spokejná říct, že se mi 90% těch věcí povedlo nebo jsem je zvládla (možná to bude spíš 95%).

4) Na poslední chvíli jsem se dozvěděla, že jsem se dostala (světe div se) na KARLOVU UNIVERZITU (upřímně řečeno si v myšlenkách neustále tleskám, ale je tedy fajn se tam dostat, jenomže nejdůležitější bude to udělat - ne, pořád si tleskámSmějící se)!
5) Budu studovat na Pedagogické fakultě obory čeština a řuština (ruština pro mě byla každopádně směrodatná). Jo, jasně..jojojo...je to tak...měla by ze mě být učitelka...jo...ne...jsem přihlášená na bakaláře a až pak si když tak udělám Mgr....jojo...jo, já vim, že to bude těžký...já to vim!.... Tak takhle nějak vypadají konverzace s lidmi, co zjistí, že Pedagogická fakulta znamená, že se tam lidi učí, jak být učiteli.
6) Budu v Praze, což je dobrý (a od začátku jsem to nejvíc chtěla, protože sakra lidi! Praha je Praha! - Uvidím, co vám povím po pár týdnechSmějící se). Chtěla jsem tím říct, že nebudu na intru a nebudu muset pustit brigádu apod. (nebo alespoň to zatím neplánuju). Školu mám kousek od Václaváku (což nevím, jestli je dobrý nebo špatný, ale zatím jsem z toho hotováNevinný).
7) Jak to bude dál vám nedokážu zatím říct.
8) Škola mi začíná 1. října a mezi tím mám asi 1500000000 věcí, které musím udělat a zařídit a přednostně jde samozřejmě vysoká a někdy na konci září budeme mít imatrikulaci.
9) S blogem nemám zatím v úmyslu přestávat. Samozřejmě se to všechno bude odvíjet od času, který buď někde naženu nebu třeba budu trávit na cestě. Fakt vám teď nedokážu říct, jak často a o čem budou články. Já sama ani většinou nevím, o čem bude následující článek, protože mě to napadá za pochodu.
10) Ano, většinu informací a věcí, které zažívám-baví mě-chci se o ně s vámi podělit-apod. dávám na instagram nebo MyStory. Chci ale, abyste věděli, že to jsou věci, které baví mě nebo jsou blízké nějakým způsobem mě nebo se s nimi chci pochlubit, nikoli vychloubat apod. Na MyStory sděluju moje karamboly a trapasy nebo moje myšlenkové pochody. To je základní věc, kterou byste měli vědět.

Menší poznámka 2: jediné, co se mi asi letos nepovede je dovolená. Tím myslím vypadnout někam do ciziny - nejlépe k moři - a vypnout. To je asi jediná věc, která se mi letos nesplní, nicméně...není všem dnům konec a kdo ví, co se mi ještě nemaneSmějící se. Tohle bohatě stačí.

Tímto článkem považuji tedy všechny vaše otázky za vyřízené a zodpovězené. Všechno ostatní vám sem budu psát v průběhu následujících týdnů. Je lepší si mě ale ošéfovat na Instagramu, kde je 80% věcí dřívSmějící se.

Vaše

LadySilvi