Listopad 2016

I believe in destiny - 4. část

26. listopadu 2016 v 18:43 | LadySilvi

4. část

"Všechno bylo v nejlepším pořádku, jeli jsme z celou rodinou, podle plánu, na naši dovolenou. Výborně jsme se bavili, zpívali jsme, hráli jsme slovní hry a pak se začalo stmívat. Děti byly unavené a tak téměř usínaly. Začalo pršet. Řídil jsem. Jel jsem docela rychle a… A pak jsme najížděli na tu cestu, kterou nikdo nikdy nejezdí, ale ... Ale zrovna tam někdo jel. Jel jsem příliš rychle, nedalo se to ubrzdit. Byla to strašná rána. Byla to moje chyba, měl jsem se rozhlídnout nebo být opatrnější. Sotva jsem se stačil vzpamatovat, podíval jsem se na Jess, která seděla vedle mě a byla celá zakrvácená a zkroucená. Zkoušel jsem ji probudit, ale neprobouzela se. Rychle jsem se vyprostil z auta a šel jsem se podívat na děti. Nick ani Lia se neprobouzeli, zkoušel jsem je budit, zkoušel jsem na ně volat, zkoušel jsem úplně všechno. Druhé auto dopadlo o poznání lépe, ale nikdo se tam nehýbal. Najednou naše auto začalo hořet, nevěděl jsem, co mám dělat. Zpanikařil jsem. Zkoušel jsem je vytáhnout ven, ale nešlo to, ani se nepohnuli. A auto začalo hořet víc a víc. Sebral jsem se a zbaběle jsem utekl. Nechal jsem tam moji životní lásku. Mojí nejmilovanější osobu na světě, Jess a naše děti. Všechny jsem je zabil, všechny. Já jediný jsem přežil, ale proč já, proč nepřežily děti a manželka, proč? K druhému autu už jsem nešel. Utíkal sem, co nejrychleji to šlo a co nejdál to šlo. Jsem zbabělec a vrah. Nevím, jak dlouho to celé trvalo, ale najednou jsem uviděl tu dívku, Nelu. Z dálky vypadala jako Lia a tak jsem se k ní rozběhl, ale nebyla to ona. Nezbylo mi nic jiného, než si ji vzít s sebou. Vždyť jsem ji zabil rodiče. Sofie, prosím tě, pomoz mi. Pomoz mi! Nevím, co mám dělat. Nejradši bych si vzal pistoli a zastřelil bych se, nejradši bych skočil z mostu, oběsil se anebo šíleně dlouho umíral v neskutečných bolestech, abych si odpykal to, čeho jsem se dopustil. Měl jsem tam umřít s nimi. Měl jsem!"
Sofie mě držela strašnou silou za ruku a plakala. Neměla co říct. "Sof, potřebuji, abys mi pomohla, potřebuji, abys mě zastupovala u soudu, protože se musím jít udat. Na tohle svědomí nemám, musel bych se utrápit k smrti. Rodinu mi to nevrátí, ale musím za to, co jsem způsobil nést odpovědnost, ale nevím, co bude s Nelou. Nechci, aby šla do děcáku, to si nezaslouží." Sestra mi slíbila, že s námi pár dní zůstane a rozmyslíme se, co bude dál, jenže den ode dne byla tíha vinny těžší a těžší. Nela začala konečně mluvit a řekl jsem ji vše tak, jak to bylo. Tedy až na pár velmi podstatných detailů, jako je například to, že ten, kdo je všechny zabil jsem já. Neřekl jsem jí, že to já jsem jí vzal rodiče.

... konec 4. části ...

Vaše

LadySilvi

I believe in destiny - 3. část

18. listopadu 2016 v 13:37 | LadySilvi

3. část

"Jmenuji se Erik. Za pár hodin pro nás přijede má sestra a pojedeme domů. Vím, že máš hlad a žízeň, ale nemáme žádné peníze. Jak se jmenuješ?" Děvče se na mě smutně podívalo a já mám šílené výčitky svědomí. Najednou lituji , že jsem začal vůbec mluvit. "Jsem Nela a chci jít za svojí maminkou. Maminka mi zakazovala mluvit s cizími lidmi a Vy jste cizí. Neměla bych s Vámi mluvit. Chci jít domů za maminkou. Zdál se mi ošklivý sen a probudila jsem se tady." Ona si snad nepamatuje, že to nebyl jen sen. Že to byla skutečnost. Dalších pár hodin sedíme na lavičce a jen mlčíme. Přijde mi, že si na mě všichni ukazují, ale to je jen mé svědomí.
Skoro po celém dni konečně vidím přijíždět mou sestru. Našla mě! Našla nás! Okamžitě se k ní rozbíhám a pláču. Nejde se udržet. Sestra se na mě nechápavě dívá a myslím, že už ví, že se stalo něco strašného. Má v očích slzy, ale zeptá se mě, kde je má rodina. Manželka, dcerka i syn. Nemohu se zmoct ani na slovo a tak jen zakroutím hlavou. Dojdu pro děvče, které stále sedí na lavičce, a žádám sestru, aby nám koupila nějaké jídlo a pití. Ne nám, ale hlavně Nele. Nasedli jsme do auta a vydali jsme se na cestu domů. Zastavili jsme u nedaleké benzínky a koupili jsme Nele nějaké jídlo a pití. Celých nespočet hodin na cestě domů téměř promlčíme.
Konečně jsme přijeli domů. Naštěstí měla ještě Sofie klíč od našeho domu, protože tu s námi jeden čas musela bydlet, ale to je naproto jiný příběh. Podíval jsem se na Nelu a měla ve tváři neutrální výraz. Nevěděl jsem, co si myslí nebo, co by si přála. "Tak tady bydlíme...bydleli jsme...bydleli tu...prostě...tady bydlím! Agh!" Je to tak čerstvé, rozčílil jsem se, ale při pohledu na Nelu jsem se musel uklidnit. ,,Je to menší baráček, ale věřím, že se ti tu bude líbit. Odpočiň si tady. Přinesu ti nějaké oblečení, snad ti bude". Když jsem vešel do dceřina pokoje, vlily se mi do očí slzy. Najednou jsem všechno viděl před sebou. Viděl jsem, jak si tady před pár dny hrála, viděl jsem, jak tu trucovala a pak jsem viděl, jak jsem ji tam nechal a zbaběle jsem utekl. Donesl jsem Nele nějaké oblečení a po pár minutách usnula. Konečně se našel čas na to, abych vše řekl Sofii.

...konec 3. části ...

Vaše

LadySilvi


Obrázek nakreslila: Teri Usmívající se

I believe in destiny - 2. část

9. listopadu 2016 v 19:58 | LadySilvi

2. část


Posadili jsme se na nejbližší lavičku a rozhodl jsem, že si odpočineme. Děvče stále ani nepromluvilo. Po chvíli jsme oba usnuli. Probudila mě auta, která kolem nás projížděla a hlasy kolemjdoucích lidí. Stále nemohu uvěřit tomu, že se stalo něco tak strašného. Že jsem takový zbabělec. Děvče vedle mě stále spí a mě probíhá hlavou jen jedna myšlenka a tou je jít se udat. Nemohu dělat nic jiného. Zavřou mě do vězení. Stejně nemám, co ztratit. Jenže to děvče… Musím se o ni postarat.
Ne, nemohu se jít udat. Nemohu. Vzpomenu si na jediného člověka, kterému mohu věřit a o kterém vím, že mě nikdy nezklame. Musím to zkusit. Vezmu si pár drobných, co mám u sebe a vydám se hledat telefonní budku. Děvče nechávám spát na lavičce, potřebuje to. Potřebuje nahnat síly. Naštěstí jsem našel telefonní budku o pár metrů dál a tak sbírám veškeré své síly a volám své sestře. Vše ji musím říci!
Po nekonečném čekání konečně zvedla telefon. "Sof, potřebuji pomoct! Nikdy jsem tě nepotřeboval více, než teď! Potřebuji, abys pro mě přijela do Ohia. Vše jsem ztratil. Vše se zvrtlo a nevím, co mám dělat." Najednou se hovor přerušil. Došly mi peníze. Sestra mi nestačila ani odpovědět a tak se vracím k děvčeti. Je vzhůru a jen sedí. Je celá bledá a vypadá, že není duchapřítomná. Posadím se k ní a nezbývá mi nic, než s ní začít mluvit. Je opravdu jako má šestiletá dcera, kterou jsem…kterou jsem zabil. Zabil jsem je všechny! Všechny! Oči se mi zalijí slzami, ale snažím se je potlačit.
.........

... Konec 2. části ....

Vaše

LadySilvi

Obrázek nakreslila: Teri Usmívající se

I believe in destiny - 1. část

2. listopadu 2016 v 20:16 | LadySilvi
Slibovala jsem vám velké překvapení nebo spíš nějaký "větší projekt" a právě teď nastala ta chvíle, kdy vás s tím seznámím.

Každý týden budu vydávat kousky povídky, kterou píši. Další větší věcí je to, že naše Teri bude malovat, k některým částem této povídky, obrázkyNevinný.

Dnes je tu tedy:

1. část


Prší. Je noc. Nevidím nic. Utíkám, co nejdál to jen jde. Celý udýchaný jsem se zastavil uprostřed silnice, po které vím, že moc aut nejezdí. Znám to tu. Nemám kde se schovat, kde se ukrýt. Vlastně už nemám důvod se skrývat.
Porozhlédnu se kolem a v dáli před sebou vidím světélkující město. Město, kam jsme měli jet všichni spolu. Nechci se otočit zpět. Nechci, ale neubráním se. Slzy mi srší z očí. Pane bože, co jsem to udělal? To se nemělo stát. Upadám na kolena a obličej si chovávám do dlaní. Moment, co je to? Slyším nějaký nářek, nějaký pláč. Zvednu hlavu a v dáli před sebou vidím nějakého člověka a přibližuje se. Ach, vypadá, jako má dcera! Srdce mi začíná bít napětím a neváhám ani na vteřinu. Rozbíhám se k ní, ale zastavím se pár metrů před ní. To není má dcera, to je dívka z toho druhého auta.
Po dlouhém mlčení a koukání si navzájem do očí se snažím prolomit to příšerné napětí mezi námi.
"Omlouvám se" to je jediné, co ze sebe dokáži vypravit. Nevím, co mám dělat. Nevím, co ji mám říct. Nevím, na co se mám zeptat. Děvče za mnou přišlo blíže a ukázalo směrem k tomu neštěstí a řeklo jen "Moje rodina". Musím tu dívku odvést do bezpečí, a tak ji chytám za ruku a jdeme spolu pryč od toho příšerného místa. Po několika hodinách jsme se konečně dostali do města, které jsem viděl už z dálky. Snažím se najít své doklady, peníze a mobil, ale ani jedno z toho nenacházím. Mám u sebe pár drobných, ale to je vše. Děvčátko sotva jde, protože je unavené, vyčerpané, žíznivé a hladové. Oba dva jsme pošramocení, máme na sobě škrábance, odřeniny a kapky krve.

...Konec 1. části...

Vaše

LadySilvi

Obrázek malovala: Teri